Šachy

„Tati, tati, to je krásná taška! Co v ní je?“ prohlížím si vínově rudou tašku z umělého sametu. Je posázená blýskavými kamínky.

„Nové šachy.“

„A bylo to drahý, když tam jsou ty drahokamy?“

„Bello, to nejsou drahokamy, ale polodrahokamy. Koukej, máme na to knížku. Schválně jestli podle obrázků poznáš, který je který.“

„Ten fialový je Ametyst? Je moc hezký. Mám ráda fialovou.“

„Vidíš, jak jsi chytrá, Bello.“

„Tati a naučíš mě to?“

Držím v ruce jednu figurku po druhé. Bílé a černé šachy. Krásně voní lakem. Jako když jsem byla u táty v tiskárně. Vzal mě do lakovny papíru.

„Tak tohle je věž a ten koník, jak mu říkáš, je kůň. A nejdůležitější pár je král a královna. Ostatní figurky je chrání, aby se jim nic nestalo. Jako ty chráníš brášky. Protože jste mušketýři a Dartaňan.“

„Tati, a co dělá věž? A budeme si hrát zas s těma kartama?“

„Karty jdu teď opravit. Můžeš koukat, jak se správně maluje. A můžeš malovat něco se mnou.“

Rozkládá na stole redispero a tuš. Ale jinou, než jakou máme ve škole. Vytahuje kartu a pečlivě a precizně obtahuje tvary a obrázky na ošoupaných kartách. Zkouším to na papíře taky.

„Tati, proč jsou tyhle karty jiný než ty, co maluješ? A proč jsou jedny slepený a druhý ne?“

„Protože ty, co maluju, s těma hrajeme třeba i žolíky. Nebo Kanastu. To je ta hra, co hraješ u tety a strejdy.“

„Jo, jo, vždycky když tam přijede i Teta Kanasta a to s námi hraje i prababička.“

„Přesně, teta Jass. A tyhle karty jsou mariášky. A ty slepený, na ty se sází.“

„No jo, to vždycky hraješ se strejdou Liberiem a dalšíma. A tati, vyhráváš?“

„Někdy ano, někdy ne. Ale většinou jo. Pamatuj, táta je lišák, táta je chytrej.“

„Tati, jsem taky chytrá?“

„Musíš se hodně učit a budeš chytrá jako tatínek.“

„Tati, a je chytrá i maminka?“

Táta se podívá na mámu, která se zrovna zjeví rozespalá ve dveřích kuchyně: „Maminka je hlavně mooooc krásná.“

Otočím se na maminku a dlouze si ji prohlížím. „Tati, to máš pravdu. Maminka je moc krásná.“