Skříň

„Bellinko, chceš dostat k Ježíškovi hodně dárků?“

„Tati, tati, ale maminka říkala, že nic nedostanem, protože pořád zlobíme.“

„No vidíš, a teď máš šanci si to u Ježíška napravit. Ale musíš mi slíbit, že se až do Vánoce nepodíváš do té skříně.“

„Tati, a proč tam dáváš tu izolepu?“

„Protože díky tomu poznám, jestli jsi nepodváděla. Přesně poznám, kam ji lepím. Mám tady značku.“

„Tati, tak já budu hodně hodná.“

---

„Proč máš zalepenou skříň, Anabelle?“

„To udělal tatínek. Mami, když se nepovídáme do skříně, Ježíšek nám toho hodně přinese.“

„Hm,“ zamumlá maminka a stejně skříň otevře.

Vysype se z ní hromada krabic a vánoční kolekce. 

„Anabelle, jdi se podívat na kluky,“ zakřičí na mě a hned volá na tátu: „Shady, můžeš mi říct, kdes to vzal?“

„Ivy, miláčku, to jsou vánoční kolekce, co jsme fasovali v práci. Máme skoro 5 krásných dětí, tak máme 5 kolekcí. A letos jsme jako prémie dostali ty kostky. Ušetříme za dárky. A tu velkou krabici chci dát Belle k narozeninám.“

„Jako by si to zasloužila.“

---

„Bellinko, tak dneska už jsi velká holčička. Máš 8 roků a jsi školačka,“ vypráví táta a vypadá u toho jak nějaký starosta. Otevírá skříň, kterou před týdnem zalepil. A v ní je hromada vánočních dárků.

„Jůůů tati, tati, ty jsou všechny pro mě?“ nahrnu se ke skříni.

„Brzdi, nejsi tu sama,“ zastaví mě máma.

„Ne, Bell, něco tu Ježíšek nechal i pro kluky a maminku.“

„Tati, ale Vánoce jsou až za 3 dny.“

„Bell, zvonilko moje, Ježíšek toho má hodně, tak to nosí nám rodičům, my to schováme a dáme to pak pod stromeček. Copak by stihl obletět celý svět za jeden večer?“

Tátovo vysvětlení mi dává absolutní smysl. Jako všechno co řekne. A mám ráda, když mi říká Bell nebo zvonilko. Tak mi říká jenom on a babička.

„Tati, ale já mám dneska narozeniny!“

„Tak si vyber jednu z těch krabiček a zbytek dostaneš pod stromek, jo?“

„Tak jo, tak ten největší. Aspoň toho budu mít ještě hodně pod stromečkem.“

Pečlivě rozvazuju mašli a odlepuju papír, jak kdyby to byl nějaký obřad. To je poprvé, co dostávám dárek. Ježíšek mi nosí dárky jenom k babičce. Domů mi ještě nikdy nic nepřinesl. Maminka říká, že jsem moc hloupá na dárky. Nezasloužím si je.

„Tati, tati, to je obří kýbl lego kostek. Já ti postavím dům. Takovej, aby měl dvě patra. A tlustý zdi, abychom nerušili maminku. A zahradu.“

„Líbí se ti? A co ještě postavíš?“ ptá se maminka. Přitáhne si mě k sobě.

„Narovnej se. Tak co mi postavíš?“ ptá se a přitom mi sundává vlasy z obličeje.

„Mami, a co bys chtěla?“

„Maminka je jak princezna, tak jí postavíme zámek, souhlasíš Bell?“

Táta se dívá na mamku a dává jí velkou pusu.

„Anabelle, my si jdeme lehnout. Do večeře ať je tu klid. Máš kostky, tak si hraj a dej pozor na kluky,“ dává mi instrukce maminka.

Vracím se ze školy a strašně moc se těším, až si s bráchama zase postavíme něco z kostek. Dostali super angličáky. A další lego kostky. Máme jich fakt hodně. Až vyrostu budu stavět domy jako ty, co stavím z kostek. Budu je navrhovat a malovat.

U babičky jsem měla od Ježíška takový veeeelký kufr s pastelkama, barevnýma fixama, voskovkama a dalšíma tužkama. A taky omalovánky. Ale takový pro velký. Učím se podle nich kreslit zvířata a lidi. A domy.