Žehlička

„Anabelle, než se vrátím, nakrm kluky a vyžehli plíny a další prádlo.“

„Mami, kam jdeš? Kdy přijdeš?“

„Až přijdu, tak přijdu. Rozumělas, co máš dělat?“

„Já nevím, jak se žehlí.“

„Proboha, jsi mě snad viděla někdy žehlit, ne? Strčíš žehličku do zásuvky a žehlíš.“

„Tak jo.“

Jsem velká holka. Brzy půjdu do školy. To zvládnu. Už umím udělat krupici a puding. Žehlení je snadný. Jenže to prkno je strašně těžký a nejde mi složit. Ale maminka občas žehlí na stole. Jasně, dá si tam deku a pak žehlí, aby u toho mohla sedět. Jenže já tam pak nedosáhnu. Ha! Dám si to na zem.

Na koberci v obýváku rozkládám deku, na které žehlí i maminka. Je to kousek k zásuvce. Snažím se velkou keramickou zástrčku strčit do zásuvky. Jde to těžko, ale nakonec se to podaří. A pomalu žehlím plínu za plínou. A koukám u toho na Magion a pohádky.

Rána!

Co to tam ti kluci zase dělají. Asi jsou už vzhůru. Odběhnu do pokoje za nima. Mamka jasně říkala, že když nikdo není doma, mám je nechávat v postýlce. Rustymu spadla láhev z postýlky na zem. Tak jsem mu ji podala. Naštěstí spí dál.

Vracím se do pokoje a cítím strašný smrad. Něco se pálí.

Proboha! Spadla mi žehlička a vypálila koberec. Úplně se seškvařil.

V tom cvaknou dveře.

„Mami, mami, promiň, já to nechtěla udělat.“

„Cos zase udělala? Co tu tak smrdí?!“

Instinktivně se krčím a couvám z předsíně zpátky do obýváku.

„Anabelle, co to, kurva, je? Bože, co ty seš za debila?“

„Mami, mami, ne, promiň, já to nechtěla udělat, ona mi spadla.“

„Jak spadla? Se mi zdá, že taky upadneš, ty debile.“

Vytrhává mi ještě horkou žehličku z ruky. Trochu se popálí o plochu, na které je kus seškvařeného koberce. Vím, co přijde. Instinktivně se schoulím do dřepu a otočím zády. Tam to míň bolí.

„Mě-la-jsem-tě-ra-dši-u-to-pit-jak-kotě!“

„Mami, ne, to strašně bolí, mami, promiň.“

„Táhni mi z očí! Všechno zničíš. Celej život jsi mi zničila!“

Maminka se hroutí k zemi a strašně pláče.

„Mami, maminko, neplač. Já se omlouvám, mrzí mě to. Já nechtěla.“

Podívá se na mě a natáhne ke mě ruce. Ucuknu. Zvlášť, když se mě dotkne na zádech. Strašně to tou zástrčkou bolelo. Takhle to ještě nikdy nebolelo. Když si všimnu jejího vyděšeného výrazu.

„Bello, proboha, pojď sem, otoč se.“

Otáčí mě opatrně a něžně k sobě. Sundává mi tričko, na kterém je díra a krev.

„Pojď do koupelny. Zalepím ti to. A víš co? Zítra ani pozítří nepůjdeš do školky. Budeme spolu a budeme si hrát.“

Objímá mě a chce mě pohladit po vlasech. Ucuknu ze zvyku, ale pak se objetí poddám. Je to dobrý, už se na mě nezlobí. Miluje mě.

„Mami, je mi to líto. Mám tě ráda a nechci, abys byla smutná,“ soukám ze sebe přes další záchvat pláče a lítosti.

„Taky tě mám ráda, Belluško, ale musíš být hodná a poslušná holčička. Nesmíš takhle zlobit. Jsi tak nešikovná, ničíš věci. Já tě nechci trestat, chápeš to? Seš moje první a první zůstaneš. Jenom buď hodná holčička.“

Svírá mě v náručí, až to všechno bolí. Ale to nevadí. Maminka mě miluje. A já musím být hodnější a šikovnější holčička. Nesmím zlobit. Když nebudu hodná, nezasloužím si, aby mě měla ráda. A ona mě má ráda.