Papiňák

„Bello, dej to do papiňáku a dej to vařit, jdu nakrmit kluky.“

„Mami, já se bojím, že to bouchne.“

„Taky brzy bouchnu. Hele, takhle to tam nakroutíš, zavřeš to, zahákneš to tady na konci a pak jen takhle nadzvedneš ten ventil, abys měla jistotu, že jsi to dobře zavřela, a že to funguje. Jasný?“

Zvedám těžký hrnec a dávám si ho na stůl. Loupu brambory, dávám tam oloupanou mrkev a petržel. S celerem se fakt morduju. Nejde mi to uříznout. A pak beru maso. Je divný. Je tam samý tlustý. Zkouším to ořezat, aby tam to tlustý nebylo. Nemám to ráda.

„Co děláš zase? Proč to maso pižláš, to tam musíš dát celý.“

„Já to neumím.“

„Tak se to nauč. Já se to taky musela naučit. A myslíš, že mi někdo pomáhal? Ty můžeš být ráda, že ti říkám, jak to máš dělat.“

„Ale ty jsi mi neřekla, jak to mám udělat, mami.“

Než se stihnu rozkoukat, štípe mě celá tvář: „Nějaká drzá ne?“

Papiňák za chvíli syčí na plotně. Fakt se ho bojím. Mamka si šla lehnout. A bráchové řádí. „Kluci, pššš, pojďte si stavět kostky. Maminka spinká.“

Stavíme obří komín z dřevěných kostek s obrázky. Dostala jsem je od babičky. Ale kluci z nich už odřeli obrázky. A některé i rozkousali. Asi taky měli hlad. Nebo je to tím, že jim rostou zuby. Na to mamka vždycky nadává, že moc brečí a křičí, a ona je z toho všeho strašně unavená. Potřebuje hodně spát, protože budeme mít sestřičku. Teda mamka říká, že tentokrát to už bude Keira.

Ale to říkala, když přinesla i všechny tři bráchy. Tak uvidíme, zda to bude holka.

KŘÁCH!

Hromada dřevěných kostek se skácí k zemi s pořádným rachotem. A jeden z kluků začne kostky házet po ostatních.

„No tak, nechte toho, psssst. Postavíme to znovu,“ snažím se skoro šeptem uprosit brášky, aby tolik nekřičeli. Ale malej Shady už ječí jak na lesy, protože Rusty do něj buší dřevěnou kostkou. A nejmladší Stan mi odlezl pod postel a je celý od prachu.

„Můžeš mi říct, jak je tady hlídáš?“

„Mami, ale já jsem nic neudělala, jenom spadly kostky.“

„Řvete tady jak na lesy.“

„Oni se perou.“

„Seš nejstarší a máš mít nejvíc rozumu, do prdele.“ Nejdřív drapne Stana z pod postýlky a začne ho čistit od prachu. Pak drapne Rustyho a Shadyho a oba začne sekat po zadku přes plínu.

„Mami, nech je,“ a zcela bezmyšlenkovitě ji odstrčím, abych bránila bráchy, kteří strašně brečí.

„Co si o sobě jako myslíš?“ Zaměří svou pozornost na mě. Bráchové se schovají ke mě do postele.

„Přines si vařečku.“

„Mami ne, prosím.“

„Nediskutuj, protože jestli si pro ni půjdu sama, bude to ještě horší,“ a její hlas zní tak strašně tiše a klidně. Opravdu se bojím.

„Tak bude to?“

Pro vařečku se de facto rozběhnu. Vyberu tu nejmenší. Většinou ji rychle zlomí.

„Tuhle malou ne, tu velkou.“

Do kuchyně už jdeme kvapem obě. Papiňák na plotně syčí jak zběsilej.

„Do prdele, voda se vyvařila! No to je typický, řeším tady tvoje sračky a nestíhám!“

Stahuje z plotny těžký hliníkový papiňák a dává ho do dřezu. Pouští na něj studenou vodu. Všude je hromada páry a kouře a strašně to smrdí spáleným. Když ho otevře, jenom nadává. A já pomalu couvám z kuchyně.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?“ natáhne pro mě ruku a chytí mě za pyžamo až jeden knoflík upadne.

„Podívej se, co jsi zase udělala!“ Lomcuje se mnou tak silně, až jednu chytím o dřez.

„Au, mami, au,“ snažím se jí vysmeknout. Ale uklouznu na mastné podlaze v kuchyni a nabiju si o linku. Ležím na zemi a pořád mě drží za kus pyžama. Kope do mě. Narážím hlavou do linky. Strašně to bolí. Teče mi krev z nosu. To ji zastaví.

„No skvělý, zase ti teče krev z nosu. Pojď do koupelny, dám ti na čelo a za krk studený obklad a půjdeš si lehnout.“

Je mi zima a všechno mě bolí. Slyším, jak kluci brečí v jejich pokojíčku. Ale jsem strašně unavená a je mi špatně. Najednou je ticho a tma.