Pajšl

„Co se zase xichtíš? Já ti říkám, že tady neotročím pro srandu králíkům. To furt slyším, jak máš hlad, a když uvařím, tak to nežereš a děláš xichty,“ a u toho lítaj pohlavky. Jeden za druhým.

„Mami, maminko, promiň, ale mě to nechutná, to maso má ty divný trubky, a nejde to pokousat.“

„No jo, to seš celá babka. Ta tě o víkendu cpe řízkama a pak jsi rozežraná. Co si jako o sobě myslíš? Budeš žrát, co dostaneš a nebudeš si vymýšlet. Nebo si jako myslíš, že lidi se normálně cpou každý den řízkama a svíčkovou?“

„Já budu, až budu velká,“ špitla jsem.

Moc dobře jsem věděla, co přijde. Nedokázala jsem si ale pomoct.

„Zopakuj to ještě jednou? PAR-CHAN-TE zasranej. Já tě naučím. Nepůjdeš spát, dokud to nesežereš, kdybych ti to měla narvat do krku jak huse.“

Lžíce mi zprudka naráží do zubů, až dozadu do hrdla. Když její obsah skončí v mé puse, prázdnou lžící mě sekne praští po tváři. Polykám hnusná sousta a dávím se vlastními zvratky. Další lžící už nezvládnu. Všechno jde ven.

„No co to děláš? Anabello! Podívej se, jak vypadám!“

Letím dolů ze židle, jak se snažím vyhnout další facce. Máma mě nechává ležet na zemi. Háže po mě kýblem s hadrou a sama se jde umýt. Utírám zvratky a zbytky jídla z podlahy. Sbírám střepy a snažím se nepořezat. Když všechno uklidím, zalezu si do postýlky a usínám.

---

Dodneška nesnáším dušená plíčka, srdíčka a játrovou omáčku. Dodneška cítím tu pachuť nezavařené moučné kejdy, špatně očištěných vnitřností a bolestivých facek.