Matrace

„Co nechápeš na tom, že chci podělanej gauč? Co je tááák strašně k nepochopení, že v obýváku nechci starou matraci na podlaze?!“

„A já už ti několikrát vysvětloval, že do pronajatýho bytu kupovat sedačku nemá smysl.“

„Jakože lidi v pronajatých bytech nebydlí jako lidi, ale žijou jako v nějaký posraný jeskyni nebo holobytě? Co to máš, do prdele, za argumenty?“

„Neječ na mě. Já žádnej gauč kupovat nebudu. Ostatně je to tvůj byt a ne můj. Já gauč nepotřebuju. A přestaň být hysterická.“

„Já jsem hysterická? Ty seš totální idiot. Vypadni z mýho bytu, Paulie.“

---

„Fakt se s ním už rozejdu. Chápeš to? On mi vpálí, že je u mně na návštěvě a že žádný gauč kupovat nebude.“

„Na návštěvě? Jako on je u tebe 5 dnů v tejdnu minimálně a říká tomu návštěva? Normálně tě využívá, pošli ho do hajzlu.“

„Jako jo, mělas celou dobu pravdu.“

---

„Co bys chtěla k Vánocům, Koťátko moje? Řekni si o cokoliv.“

„Já nevím, nic nechci a co chci, to je za moc peněz. Nevím fakt.“

„Co to je za moc peněz?“

„Cokoliv pro mě je za moc peněz. Já si nezasloužím nějaký drahý věci, to je zbytečný pro mě. Jestli mi chceš něco koupit, tak mi kup třeba čokoládu.“

„Jak nezasloužíš? Co to je za blbost? Ty si zasloužíš jen to nejlepší. A nezapomeň, že ty nejíš čokoládu, ale jsi závislá na Milce,“ směje se na mě.

„A co je jako Milka?“ hlesnu na oko neznale.

„Parodie na čokoládu.“

„No jo no, když Orionka už není co bývala. Když jsem byla hodně malá, babička mi kupovala Orionku. Byla na ni holčička s domečkem a kravičkama. Strašně hezký obal. Nebo mi kupovala arašídovou Barilu. Ale ta už taky není tak dobrá. Aspoň že ta Kofila furt drží. A kakaový pribiňáček,“ zasnila jsem se a ztratila v těch nejhezčích vzpomínkách co mám. Vzpomínky na babičku.

„Takový to ušatý křeslo. Nebo gauč.“

„Proč gauč?“

„Protože prostě na nový jsem zatím neměla a ta matrace v obývaku už mě roky sere. Je to jak na nějakým holobytě. Už jen aby tu byli mouchy a červi,“ oklepu se bezděky a snažím se vymazat obraz, co mi vyskočil před oči.

„Probůh, proč mouchy? Kde na to chodíš?“ ptá se mě Max skoro šokovaně. Rychle mu dojde, že se nemá ptát dál.

„Chtěla jsem si gauč koupit už dávno, ale buď nebyly prachy. nebo mi to bejvalej rozmluvil, nebo už nevím.“

„To nevadí. A co kdybychom mladému koupili novou postel? A z jeho poste bude zpátky gauč do obýváku. Ať spí na něčem pořádným.“

„Víš, že tě fakt miluju?“

„Kvůli posteli? No to doufám,“ chichotá se praštěně a kolem očí mu naskáčou vrásky od smíchu a na malou chvíli vypadá jako ten nejhodnější a nejroztomilejší plyšovej medvídek.

„Hlavně kvůli posteli,“ mrknu na něj šibalsky.

---

„Ty seš neuvěřitelný dobytek, Ivy. Vždyť jsou to tvoje vlastní děti?“

„Neřvi na mě, já to prostě nezvládám. Si to zkus! Jen si to zkus mít je tu všechny! Jenže to né, ty si vždycky vezmeš jenom Anabelle.“

„A kdo tě nutil mít tolik dětí? Seš nezodpovědná, děvka k tomu. Já se starám o svoje vnouče. A obě víme, který vnoučata jsou moje. Tak to nehaž na mě.“

„Tý stará zapšklá svině, vypadni z mýho bytu.“

„Bello, obleč se, jdeme domů,“ volá na mě babička.

Procházím kolem pokojíčku, kde spinkají bráškové. Pár dnů jsem je neviděla. Byla jsem na víkend u babičky. Vždycky si mě bere na víkendy domů. Z pokojíčku to strašně smrdí. Táta a strejda Louise vynášejí pryč postýlku a matrace. Strašně to smrdí. Hhned u dveří leží matrace v pytli. Lezou z ní červi. Na zdi zahlédnu jak brácha rozmatlal hovínka z plíny na zdi. Strejda u toho nadává tátovi.

„Shady, když nemá rozum Ivy, musíš ho mít aspoň ty. Tohle se nestane za den. Kde seš celý dny? To nevidíš, že se o děcka vůbec nestará?“

„Louisi, a co mám ještě dělat. Byl jsem v práci. Vzal jsem dvojitý směny.“

„To tak moc potřebuješ peníze?“

„Bello, tam se nedívej, obuj se a jdeme.“

„Babi, a vezmeme sebou i kluky?“

„Bello, nezlob mě, spěcháme,“ odbyde mě babička. A ještě se otáčí na tátu a strýce: „Až tedy ten chlív vyčistíte, než tam dáte do postelí nový matrace, co Louise přivezl, tak je obalte tím igelitem. Nebo je ta husa dostane do týdne do stejnýho stavu jako teď.“

Sjíždíme výtahem z našeho 11. patra a já přemýšlím nad tím, co řekla maminka: „Babi, babi, proč s náma domů nikdy nejdou i kluci, proč jenom já?“

„Na to se někdy zeptej maminky, ale od té se sotva dočkáš pravdy. Dáme si po cestě točenou?“

„Tak jo.“