Chleba

„Běž do sámošky a kup celej chleba, mlíko, máslo a Petry. Kdyby ti to nestačilo, tak kup jen chleba, mlíko a Petry. Když tak ho namažem sádlem, to tu ještě je.“

„Mami, paní prodavačka mi minule říkala, že mi cigarety nesmí prodat.“

„Na co se to zase vymlouváš? Mazej do toho obchodu. Já nebudu všechno dělat sama!“

„Ano, maminko.“

V obchodě do košíku nabírám chleba, máslo a mlíko. Docela trvá, než najdu pytlík s mlíkem, který neteče. A mlíko ve sklenici brát nemůžu, to by mi nevyšlo. Šourám se k pokladně a prohlížím si prodavačky. Chci se vyhnout té, co mi minulý týden vynadala, že mají rodiče přijít pro cigára sami.

Na pokladně je nová prodavačka.

„Ještě jedny lehký Petry. Ty jsou pro mamku. Ona je doma s bráškama, tak nemůže na nákup. Já ji pomáhám,“ hlásím nacvičenou etudu dřív, než se prodavačka zmůže na zákaz prodeje.

„Ale to ti nestačí peníze. Chybí ti dvacet korun.“

„Ale já už víc nemám a maminka se bude zlobit.“

„Tak víš co, tak ten chleba i máslo dáme jenom půlku?“

„Tak jo.“

Kráčím hrdě domů a vůně úplně čerstvého chleba mi drásá nos i žaludek. Jedla jsem naposledy včera. Maminka byla unavená a taťka byl v práci. Doma nic nebylo. Jen puding. Ale ten je jen pro brášky. Jenže neodolám. Mám příšerný hlad.

„Anabello, co to má znamenat? Proč jsi ten chleba takhle ožrala? A kde máš nákup? Jasně jsem řekla, celý chleba a celé máslo!“

PLESK!

Svrbí mě tvář, kterou si držím oběma dlaněma. Po tváří se mi valí slzy od bolesti a lítosti.

„A neřvi, nebo ti dám důvod. Neuděláš nic pořádně. A ještě sežereš chleba. Podívej se, jak jsi to ohlodala, jak nějaká krysa! No podívej se na to,“ křičí na mě jak smyslů zbavená a na mou hlavu dopadá jeden pohlavek za druhým.

„Mami, mami, maminko, ale mám ty cigarety,“ snažím se zvrátit zasloužený trest. 

Pokazila jsem to. Já vím, že jsem to pokazila. Nesplnila jsem zadání. Snědla jsem chleba. Nezasloužím si nic.

„No a co čekáš? Že ti dám medaili, že jsi aspoň něco nezvorala? Táhni do pokoje, ať tě nevidím, debile.“

Utíkám do pokojíčku, bořím se do peřin. Pořád mám strašný hlad. Ale zítra jdu do školky. Budeme mít svačinu i oběd. Vyčerpáním z pláče usnínám.

„Bello, vstávej. Jdeme do školky.“

„Ano, maminko.“